Maroko I. část

Ahojte!

Jak nejspíš všichni víte, v rámci poznávání jiných kultur jsme se tentokrát vydaly do Maroka, konkrétně do Marakeše. Původně jsme měli jet jen tři, nakonec nás jelo dvacet tři... :D (i když konečným počtem účastníků zájezdu si opravdu nejsem jistá)

Maroko je tak moc odlišná země, od všech ostatních, které jsem doposud navštívila, že jsem zpočátku měla velice smíšené pocity. Nakonec jsem však odjížděla s tím, že i když jsem si Maroko vyloženě nezamilovala, jsem velice ráda, že jsem měla možnost vidět a zažít úplně jiný svět :)

Jak je patrné z předešlých fotek a postů, na všech našich výletech nás provází špatné počasí.

 I nebylo tomu jinak. Naštěstí zrovna v případě Marakeše nás to zase tolik nemrzelo :)

Normálně v květnu se denní teploty pohybují kolem 35°C, týden před naším odjezdem dokonce 42°C. Během našeho pobytu záhadně klesly až ke 24°C, mohly jsme tedy prozkoumat vše a přitom neumřít :D

Přiletěly jsme kolem sedmé hodiny večerní a jen co jsme vystoupily z letadla, v šortkách a tílkách, připadaly jsme si jako celebrity. VŠICHNI na nás ZÍRALI! Ale doslova! A to jsme si říkaly, že na letišti přeci musejí být zvyklí na turisty a "odhalené" ženy.. No nic,byly jsme trochu paranoidní, ale po všech těch varováních, kterých se nám dostalo před cestou, kdo by nebyl :D

Asi po dvou hodinách papírování a nekonečné frontě u směnárny jsme všichni vyskočili z klimatizovaného letiště do skleníku jménem Marakeš. Docela mě zaujaly oddělené prostory pro kuřáky, musím říci, že ten kdo s tím přišel si musel pěkně nahrabat :D 

Smoking area :D

Teď ještě jak se dostat do hostelu.. Původně jsme chtěli jet autobusem, jenže ten nám zrovna frnknul před nosem tak jsme postupně naskákali do taxíků. To byl teda zážitek - do jednoho auta se totiž vejde tolik lidí, kolik je schopno se tam nasoukat :D nás tedy jelo šest plus řidič. A o nějakém komfortu případně bezpečnostních pásech či bezpečnosti celkově nemůže být ani řeč.

Jejich silnice jsou jeden velký chaos! Je mi jasné, že oni vědí, co si můžou a nemůžou dovolit, nebo se tomu alespoň snažím věřit :D Ovšem potkat na jedné silnici auta, autobusy, motorky, kola, koně a velbloudy... to bylo pěkné přivítání :D

Nakonec jsme tedy dorazili do hostelu, slušně překvapeni, že nikde nebyly žádné značky, jmenovky nic, jen číslo domu. Později jsem se na to vyptávala a bylo mi řečeno, že je to všechno kvůli bezpečnosti. Žádné hostely a podobná zařízení nemají jména, aby to zbytečně nelákalo žebráky a a jiné devianty. 

V hostelu Mama Riad Marakesh nás čekalo milé přivítání. Karim, jediný a zároveň 24 hodinový zaměstnanec (o kterém ještě uslyšíte), nám připravil úžasný mátový čaj a my měli čas zrekreovat naše mozky po zběsilé jízdě taxíkem :)

Check in :)

Sice nekvalitní fotka, ale alespoň můžete vidět jak to vypadá,
když  (nejen) studenti šetři při cestování :D

A po krátkém odpočinku jsme se vydali zaplnit řvoucí žaludky a trochu se podívat, kde to vlastně jsme.

Zaparkovaný osel před hostelem :D

Centrum Marakeše

Ze strachu z pomsty Faraonovy nás několik zvolilo pro začátek bezmasé jídlo (kuskus se zeleninou), později jsme však všichni zjistili, že když budeme jíst v centru, na hlavním náměstí či u stánků, nemělo by se nám nic stát. I když to nevypadá organizovaně (ano, vypadá to jako jeden velký bordel :D), veškeré stánky mají číslo a myslím si, že si zde turistů váží natolik, že si dávají sakra bacha aby všechno jídlo bylo dostatečně upravené - toť alespoň můj dojem.

Po cestě jsme byli všichni poněkud unaveni, takže jsme zaplácli žaludky, a vydali se zpět do polohy ležmo, a Marakeš prozkoumali až druhý den. A viděli jsme opravdu hodně!

Což si ovšem přečtete v dalším článku :)

Bye Bye!