Velká cesta :D

Ahojte přátelé, 
sice už jsme na místě, ale včerejší cesta rozhodně stojí za samostatný článek :D
Vezměme to popořadě...

Cesta do Prahy byla naprosto v pohodě, na letišti nás čekala Costa Caffé, jedna z mých nejoblíbenějších kaváren. Sice se objevily menší obavy, ohledně váhy zavazadel, ale nějak to prošlo. (Dvě kilíčka vážení...)

Poté nás velice překvapila, a hned dvakrát, německá Lufthansa. Ačkoliv náš let byl v kategorii Economy, na nic jsme si nemohli stěžovat. Naopak.


Na trase Praha - Mnichov (neboli podle Anet [munich], čteno  dle pravidel spisovné češtiny) nás překvapili nápoji, které během letu servírovali BEZ POPLATKU - na to my čecháčci nejsme přece zvyklí :D Pro tentokráte jsme se spokojily s vodou, znáte to, žízeň je veliká... :)

Po přestupu, na trase Mnichov - Madrid-Barajas, nás čekat o to větší šok, když nám páni "letušáci" naservírovali oběd! Jednalo se tedy o klasické letadlové menu, rýže, kousek masa s nějakou zeleninou (mrkev a lusky tuším), bagetka, pidi máslíčko, 2 dcl vody v mini PET lahvi (soo cute!) a k tomu ještě malé balení Toblerone jako dezert. No koukaly jsme na ně jak hladoví Češi :D My přeci nejsme zvyklí dostávat něco o co si nemusíme dvacetkrát říkat a nebo připlácet!
Náš údiv nebral konce když začali dále rozvážet nápoje.. I všimly jsme si, že ne jen nealkoholické. No to víte, Anet se hned pustila do pivínka že jo :D Já se tedy s vidinou šesti hodin na letišti spokojila s džusem. (to čučíte co? :P)

Čili společnost Lufthansa mohu jedině doporučit ;-)

Jiný názor mám však na letiště Madrid-Barajas. Hrůza, děs, poměrně i bordel a neexistující free wifi. (a poplatek 1€ za 10 min připojení si mohli strčit víte kam). Jediný bufet, kde káva a croissant vyjdou na 13€... Tak jsme čekali a čekali poměrně lowcost, asi takhle:D

K tomu asi není co dodat... :D

Ovšem srandy kopec byla cesta autobusem.

Když jsme konečně našly nástupiště, byl tam sice autobus, byl tam dokonce i řidič, ale zaprvé neuměl anglicky, asi jako nikdo tady!!! A zadruhé i když seděl uvnitř, radši nás nechal venku mrznout (v 7°C!!) než aby nás pustil dovnitř dříve No tak jsme si hodinku postály před autobusem s tím, že na nás celou dobu civěl jak tam stepujeme...  

Cesta byla nerovná... je jen slabý odvar toho co se dělo následovně :D

Maxi autobus s mini sedačkami přeplněný lidmi různých kultur - a s tím související různou hlučností projevu. Nu nic, jedeme do Španělska, na toto bychom si měly zvykat. Samá zatáčka, všude tma jak v pytli.
To se dá snést.
Kolem třetí ráno proběhla povinná pauza pro řidiče - jestli tomu tak říkají - a už se nikam nejelo.
Čtyři hodiny, nic. Pět hodin ráno nic. Nic jenom smrad olivových plantáží. Olivy mám ráda, i olivový olej mi voní, ale tohle bylo už moc i na mě :D

A jako tečka na závěr, řidič něco zavelel a všichni se začali zvedat. Hm, tak jsme šly taky. Cestující začali vyndavat své kufry z autobusu a stěhovat do jiného. Lahůdka. Pět ráno, kdesi uprostřed Španělska, ve 3°C, v mikinách, jsme stěhovaly zavazadla. Zážitek za všechny prachy.

Nějak jsme se už do Huelvy dopravily, na autobusovém nádraží se pohybovalo pár osob různého vzezření tak jsme nasedly do prvního taxíku a hurá do hotelu. Kde také nikdo neuměl anglicky. Ale pán si nás změřil pohledem, i slitoval se, a ubytoval nás i když jsme do check-inu měly ještě pěkných šest hodin...

Tak takhle probíhala naše výprava za dobrodružstvím :D

V příštím díle seriálu se dozvíte, jak je to tady vlastně s tou angličtinou obecně, angličtinou na univerzitě  a jak jsme si hledaly byt... A Anet si pro vás připraví fotoromán o pomerančích. (Ještě o tom ale neví... :D) Chacháá :D

BYE!